4.Kapitola

18. června 2010 v 15:14 | Kate |  Dusot kopyt
Dusot kopyt

"Šel z něj normálně strach." Svěřila se o něco později Robinovi, který odsedlával Torment. "Jo znám ho. Má někdy příjemné dny a jindy zase ne." "Jako každý člověk, ale mohl by být ke svým lidem trochu víc přátelštější a ne je brát jako své otroky." Robin se jen usmál a přehodil sedlo přes dvířka boxu. Stefi ho sledovala jak pracuje. Nejdřív kobylce zkontroloval nohy a pak ji začal celou hřebelcovat. "Taky bych někdy chtěla umět pracovat s koňmi jako ty." "Není na tom nic těžkého, zvlášť když máš dobrého učitele." "No to asi je pravda, ale já jezdit nikdy nebudu. Táta mi vlastního koně nekoupí a jezdecké hodiny mi taky platit nebude." "A proč prosimtě?" "Nemáme dost peněž. Už i tak nám to stačí na zaplacení všech různých poplatků. Táta už chtěl naši farmu i prodat, ale vždycky se mi ho podařilo přemluvit, ale teď nevím." "Je to podobné jako u nás doma. V mých 10 letech odemě a mámy odešel táta, protože si našel nějakou mladou bohatou slečnu, se kterou chtěl žít a já s mámou jsme zůstali samy. Já ještě nemohl vydělávat a ona zase vydělávala strašně málo a tak se jednoho dne stalo, že jsme se z krásného domečku odstěhovali do města." Robin vypadal na to, že vzpomínka na mámu a domov ho hodně bolí a tak se Stefi na nic neptala, ikdyž měla pár otázek. Sledovala ho jak obratně češe kobylce ocas a leští srst. Kobylka se na dívku zadívala svýma přátelskýma očima. Stefi v nich viděla tu touhu po běhání a závodění, jakou má mít každý správný dostihový kůň. "Co se s ní stane jeslti an závodech neuspěje?" Zeptala se z ničeho nic. "Jsou dvě možnosti. Buďto bude prodaná k někomu kdo na ní bude jezdit jen rekreačně a nebo pude od salámu." "To je šílé." "Já vím, ale vítej ve světe dostihů a všech ostatních věcí, které k tomu patří. Za svoji existenci tady už jsem viděl tolik nadějných koní co skončili špatně, že se mi tomu nechce ani věřit." "A jak dlouho tu vlastně už pracuješ?" Rob odložil všechny pomůcky nba čištění a zavedl kobylku do boxu. Zajistil dveře západkou a opřel se o ně. "Letos už to bude 5 let." "Nevím jestli je to správná otázka, ale kolik ti vlastně je let?" "Nevím proč by to nebyla správná otázka. Je mi čerstvě 20." Stefi se zasmála. "Co je tu k smíchu?" Zeptal se zmateně Rob. "Já jen, že když jsem tě viděla poprvé, tak si mi připadal tak na 17." "Děkuju za pokolnu mladá dámo, každý mi říká, že spíš vypadám tak na 30, ale to si ze mě většina lidí jen utahuje."
 


Komentáře

1 konici-i | Web | 18. června 2010 v 16:08 | Reagovat

moc pěkná kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama